Vzestupy a eskapády

Vzestupy a eskapády - Čtvrtá povídka ze sady Dlouhé životy

NEWGATE PRISON. ÚTERÝ, RÁNO.

Inspektor detektiv Brightonfeld neměl svůj den. Procházel chodbou páchnoucí vlhkou cihlou a lojem z lamp, klobouk si nechal na hlavě, a v ruce místo něj držel zapečetěnou obálku, jejíž obsah znehodnotil celou jeho kariéru.

Čtyřicet let pronásledoval přízračnou zlodějku známou jako Eleanor Atley-Nott. Ačkoli mu bylo jasné, že to není její pravé jméno, zásadně mu dával přednost před romantizující přezdívkou Královna rychlých nožů. Nesnášel ty, kdo nebrali dostatečně vážně její činy a přetvářeli ji v hrdinku, jako kdyby na ní bylo něco obdivuhodného.

Včera měl vyvrcholit hon, do kterého se kdysi pustil jako úplný zelenáč. Na podlaze vyloupeného zlatnictví tehdy spatřil svoji první mrtvolu a v hrůze přísahal, že pachatele nenechá běhat na svobodě. Po dobu čtyřiceti let se vedle spousty běžných případů setkával znovu a znovu s tím samým rukopisem. Na sklonku své profesní dráhy už měl pocit, že Eleanor důvěrně zná, že by ji poznal i podle chůze nebo toho, jak utírá nůž… ale nikdy neměl příležitost se k ní ani přiblížit a stále mu unikala.

Pak za ním na Bow Street přišel mladý úředník nového Criminal Investigation Department, jistý Ashby. Položil před něj kabinetní dagerotyp ženy v cestovním kostýmu a vedle něj sloupec čísel. Obrázek byl neostrý a osoba na něm měla zakrytý obličej, ale Brightonfeld se na něj podíval sotva na čtvrt vteřiny a věděl bez nejmenších pochyb, kdo je ve skutečnosti tahle Clara Blackwell.

Okamžitě vyrazil se dvěma skupinami policistů na uvedenou adresu, kde se pod tímto jménem měla vyskytovat. Cestou se snažil nemyslet na zklamání z toho, že k dopadení jeho nemesis nevedla poctivá detektivní práce a bystrý úsudek, ale nějaké novoty využívající statistické údaje, kovový metr a kdovíjaké vymyšlenosti.

I když nepochyboval o tom, že jdou po správné osobě, celou cestu měl špatný pocit. Vzpíralo se pochopení, že zlodějka s takovou historií žije v polochudinské čtvrti, v jednom z bytů obývaných obvykle žehličkami košil a krmičkami poštovních psů.

Ještě mnohonásobně nepochopitelnější pro Brightonfelda bylo, když vtrhl do jejího pokoje, mířil na ni pistolí a ona se pomalu otočila. Po čtyřech dekádách pátrání očekával ženu přinejmenším v jeho věku. A teď spatřil tvář ženy, která nevypadala na víc než třicet.

Chlapče, tak jste se přece dočkal?

Usmívala se, když ji vedl do vozu, i když za ní zaklapla mříž.

Brightonfeld byl vzteky bez sebe. Její blahosklonnost a vyrovnaný pohled ho z míry nevyvedly, na to byl příliš zkušeným kriminalistou. Ale to, jak vypadala mladě, ho přivádělo k šílenství.

Možná to bude první zdokumentovaný případ Tithónova syndromu. Možná se ukáže, že tahle Clara pokračuje v něčem, co prováděla její matka. Nějaké vysvětlení to mít musí, ale pro Brightonfelda bylo v tuto chvíli nedosažitelné, a on věděl jistě jen to, co říkají data, a hlavně jeho intuice. Byla to ona. Ať už za jejím zdánlivým mládím stálo cokoli.

Následujícího rána se chystal ji vyslechnout, když ho cestou zastavili dva muži z Whitehallu, zjevně výše postavení než Ashby, předali mu obálku a stručně vysvětlili, co obsahuje.

Brightonfeldův vzdor byl méně stručný a věcný, než jejich sdělení, ale taky naprosto zbytečný. Po patnácti minutách se vzdal. Byl možná jedním z nejlepších kriminalistů v Londinu, ale v jádru byl pořád jenom obyčejný polda. Do světa politiky neviděl a nechtěl s ním mít nic společného.

Dozorce odemkl, otočil se na patě a odešel zpátky chodbou, aniž se na Brightonfelda podíval.

Eleanor ho očekávala v čisté, upravené cele. Někdo jí přinesl ráno čisté šaty zářící barvami namísto vězeňského šedého odstínu, hřeben a snad i kávu, protože ve vzduchu visela slabá vůně, která sem nepatřila. Eleanor seděla u úzkého stolku u zdi, vlasy stažené do drdolu, ruce volně položené na desce. Vypadala jako dáma, která se právě usadila ve vlastním salonu a očekávala návštěvu.

Brightonfeld si klobouk ani tady nesundal.

Položil obálku doprostřed stolku, který někdo nezvykle pečlivě utřel mokrým hadrem. Pečeť s monogramem nechal otočenou vzhůru.

Tohle vám posílají z Whitehallu.

Mám ji otevřít před vámi? Chcete vědět, co je uvnitř?

Vím, že je tam nabídka. Nezajímá mě jaká.

Zase se usmála.

Přesto byste něco rád věděl. Zajímá vás, co jsem dělala se všemi těmi cennostmi? Nebo proč jsem některé okradené nechala žít?

Tohle vím. Za ty roky vím, jak vaše oběti zacházely se svými rodinami, co měly na svědomí… A čím odpornější zrůda, tím větší šance na to, že ho při krádeži odpravíte. Jenže vy nejste ani policie, ani soudce. Nemůžete brát spravedlnost do vlastních rukou.

Podívala se na obálku na stole.

Něco mi říká, že tak trošku můžu.

Brightonfeld tady nebyl proto, aby s ní diskutoval. Vlastně tady nebyl ani proto, aby předal obálku. Tu sem mohl dopravit jakkoli.

Řekněte mi jenom jednu věc. Jste Clara, Eleanor, nebo ještě někdo jiný? Za kým jsem se celý život honil?

Eleanor se na něj poprvé podívala tak tvrdě, jak by čekal od někoho s její zločineckou historií, a ještě víc od někoho, komu se říkalo Královna.

Moje jméno byste nedokázal vyslovit, chlapče. Ale můžu vám ukázat naprosto přesně, za kým jste se honil. Opravdu to chcete vědět?

Tithónův syndrom

Pojmenování pochází od nešťastníka z řecké mytologie, kterému bohové udělili věčný život a opomněli věčné mládí. Proto Tithón nakonec sešel do podoby cvrčka. Moderní představa o tomto syndromu funguje v opačném gardu: údajní „postižení” nestárnou vůbec.

V kronikách a matrikách se občas mihne kněz sloužící v téže farnosti sedmdesát let, obchodník, jehož podpisy dělí století, nebo vdova pohřbená ve věku, který by zasluhoval samostatnou stránku v almanachu. Zatímco skeptici poukazují na nespolehlivost pramenů, nadšenci sbírají případy a hledají vzorce.

Paradox, který Brightonfeld nedocenil: tělo, jež přestalo stárnout, je pro bertillonáž přesnější než kterékoli jiné. Vzdálenost zornic se rok od roku nemění, jařmová kost neustupuje, archivní karta z roku 1851 sedne na živou ženu o jednatřicet let později do milimetru. Metru se nikdo neptá, jestli věří tomu, co měří.

SOUTH KENSINGTON MUSEUM. ČTVRTEK, 12:30.

Pozorujeme pana Arthura Highgatea, jak se pomalu blíží k centrální vitríně výstavy Klenoty Bengálska. Tmavý třídílný oblek, klobouk v ruce, brýle s černými skly, které mu příliš nepomáhají se maskovat. Dva chlapci u plakátu s tygří hlavou ze žluté slonoviny si ho dávno všimli a teď si polohlasně připomínají jména slavných závodů a předhánějí se, kdo si jich pamatuje víc.

Slunce padá prosklenými světlíky pod mosaznými rámy a v jednu hodinu odpoledne si ukáže prstem rovnou na Smaragd Maharadži. Strážní obcházejí síň každých jedenáct minut. Ventilační šachta v klenbě je odsud osmatřicet stop a kus. Pan Highgate za černými brýlemi neschovává svoji identitu, ale svoje vyměřování.

Dagerotypista u vchodu nabízí krátkou nesmrtelnost za šestipenci. Kustod, který se zítra žení, dnes vlídněji než obvykle pokyvuje hostům kolem vitríny. Návštěvníci se přesouvají v tichém houfu, a i poslušně dodržují omezení pohybu i hluku.

Vedle pana Highgatea se zastaví žena.

Cestovní kostým perlové šedi, klobouček s černým pérem, rukavičky, které vypadají, jako by prošly Cařihradem i Buenos Aires, a přesto drží tvar. Pohlédne na smaragd, pak na vitrínu, pak na výšku stropu, a teprve pak na Highgatea.

Krásné, viďte. A světlík tak akorát, abyste se z něj nemusel spouštět víc než dvacet stop.

Pan Highgate na ni nepohlédne a jen pozoruje smaragd, jako by od něj očekával druhý názor. Když vám někdo za bílého dne dá najevo, že ví o vaší druhé kariéře, nebylo by zcela důstojné tvářit se překvapeně nebo předstírat, že nevíte, o čem mluví. Obzvlášť, když se jedná o kariéru generující výdělky vyšší než rozpočty některých menších monarchií.

Máte výborný odhad. Nechal bych si od vás rád doporučit termín, ale jak víte, Poutník pěti vrcholů startuje za dva dny. Nemám tedy moc na výběr.

Obávám se, že na výběr skutečně nemáte, a tohle malé dobrodružství budete muset odložit.

Nechci se vás dotknout, madam, ale nevypadáte úplně jako úřední osoba. Prozradíte mi, proč bych měl měnit plány?

Ráda bych si s vámi pohovořila v soukromí. Vaše loď kotví v aerodromu Battersea, u pylonu číslo 4, je to tak?

Nejslavnější závodní horoletec své doby byl zvyklý na pozornost žen, které si zpravidla o Archipelagovi nechávaly spíš jen vyprávět, než aby se hrnuly do gondoly.

Nebojíte se, madam, sama v tlupě vzdušných námořníků? Říká se o nás leccos.

Usmála se, ale zároveň ladně zamávala na dagerotypistu u vchodu za Highgateovými zády.

Působíte jako člověk, se kterým se nemám čeho obávat, Arthure. A navíc mě zde s vámi viděla polovina Londina.

Horoletectví

Dobývání horských vrcholů shora, parními vzducholoděmi, bylo poprvé popsáno roku 1856 v Londinském věstníku technologií a od té doby si na něm vylámalo zuby několik generací inženýrů, sponzorů a pojišťoven. Kalendář drží tři stálice - Coppa Erebia na jaře, Vrcholový pohár v létě, Royal Aetherline Trophy na předzim.

Arthur Highgate je tváří, kterou v této chvíli najdete na sběratelských kartách Heroové horoletectví od Wills a spol., na plakátech modřidla Reckitt’s, na čajových plechovkách Liptonových a na obalech sirek Bryant & May. Trojnásobný vítěz Coppy Erebia, držitel rekordu Londinum–Karsvat, jediný komerčně univerzálně použitelný horoletec své generace > podle jednoho redaktora Punche prý proto, že vypadá stejně dobře v parní gondole, u krbu, se sklenkou brandy v ruce i bez ní.

Mezi prvními ženami v oboru je legendou především lady Violette Morrow, která v roce 1880 v bouři přistála na Matterhornu a tím zároveň položila základy vznikajícímu femalogickému hnutí. Řeči o tom, že je krom femaložky i sapfoistkou, měly na svědomí závistivé jazyky, ale zároveň to byla pravda.

BATTERSEA AERODROM, GONDOLA ARCHIPELAGA. ČTVRTEK, ODPOLEDNE.

Z muzea odešli jako naoko spořádaný pár a drožka je teď vyklopila u pylonu číslo čtyři, kde Battersea hučí přípravami na zítřejší vážení. Archipelagus visí nad lávkou jako spící velryba.

Arthur Highgate si zakládal na pověsti horoletce duší i tělem, který ve vzduchu žije a proto jsou pro něj vzácné výskyty na pevné zemi jen drobné ostrůvky, podle kterých svoji loď pojmenoval. Ale už dávno nebyla jen jeho, a Highgateova prověřená tříčlenná posádka s ní splynula do jednoho organismu.

Uvnitř gondoly se nehraje na oficiální představování. Na můstku se nad mapou Alp hrbí navigátor Mosley, bývalý poručík královského pluku, a tužkou opravuje trasu. Ze spodní části, od kotlů, doléhá rytmické bouchání železa o železo a hlas Jindry Vrábkové, která lodi nadává jako neposlušnému zvířeti. Někde za přepážkou se otevřou a zase zavřou dveře a projde kolem muž s revolverem u boku, kývne na kapitána i jeho doprovod, a kdyby tady byli chlapci z muzea, poplašeně by vydechli, že to byl přece “Padre” Caine.

Highgate nabídne návštěvě židli u provizorního stolku s výhledem na Londinum a když se usadí proti ní, sleduje ji stejným způsobem, jakým si zvykl měřit klenoty za sklem.

Pořád nevěřím, že patříte k těm, co vás za mnou poslali.

Vy také víte, kdo jsem, že?

Neřekl bych, že vím, kdo jste. Jen co jsem o vás slyšel.

A co jste slyšel?

Že máte nejrychlejší nože v Londinu… a ještě rychlejší kalhotky.

Říká to se sebevědomým klidem člověka, který by si nemusel hlídat hranici mezi galantností a drzostí, ani kdyby nebyl celebrita. Byl příliš atraktivní na to, aby se v něčem musel omezovat. Na druhou stranu byl dost inteligentní, aby si všiml těch hranic, které je lepší brát na vědomí bez ohledu na to, že mu nic nebrání je překročit.

Omlouvám se. To byl ode mne nevhodný žert.

Eleanor připadalo, jako by Highgate teprve teď sejmul masku celebrity a konečně se na ni podíval jako člověk, jako člen svojí vlastní posádky, jako Arthur.

To nic. Sám dobře víte, že nejbujnější fantazii mají ti, kdo vás naživo nikdy nepotkali.

Vím jen to, že potkat někoho naživo rozhodně fantazii nebrání bujet.

Stejně ta jeho role bude prosakovat tím, jaký je v soukromí. Už navždycky to splývá. Koneckonců, nevybral si ji náhodou.

Zkuste tu fantazii napnout správným směrem. Napadlo vás někdy, jak složité by bylo ukrást z Toweru korunovační klenoty?

Nevím o tom, že bych si od někoho nechával určovat zadání. Ostatně… Z jakých špinavých pohnutek potřebují pánové ve službách Jejího Veličenstva zcizovat národní poklad?

Potřebují především to, aby se pak našli na určeném místě. Prozatím vám ho nemohu prozradit. Proto zůstanu s vámi až do konce této akce.

Highgate se ušklíbl.

Takže co z toho budu mít, kromě vaší okouzlující společnosti?

Myslíte kromě toho, že to bude pro vás dosud největší výzva? Beztrestnost. Provedete tohle a všechny složky o vás z téhle strany zmizí. Nikdo se vás už nezeptá na Slzy Atlanti. Ani na ten šestipenc na vitríně v Marseille. Ani na to, co jste si dnes dopoledne vyměřoval u Smaragdu Maharadži. Můžete si dál v klidu závodit.

Nemá rád, když po něm někdo něco chce; nezakerývá odpor, který v něm každý takový vzkaz spolehlivě probudí. Jenže Smaragd Maharadži už je stejně ztracený, když vědí o jeho záměru.

Highgate kdysi v mladické touze po dobrodružství nějakou dobu uvažoval, že se stane anarchistickým dynamitardem, ale nakonec odcestoval do Spojených států kolumbijských a strávil půl roku s lovci aligátorů. Kromě seznámení s Cainem mu tato zkušenost pomohla vštípit si jedno základní životní pravidlo: přehnaná opatrnost se sice nevyplácí, ale pokud něco klesne ke dnu, nikdy se pro to nepotápěj.

Jestliže se budete v průběhu Poutníka vyskytovat na lodi, budu vás muset před startem představit tisku. Asi by nebylo dobré zmiňovat vaše profesní jméno, co říkáte?

Můžete mě představit jako Claru Blackwell.

A vaše role v posádce?

Nějakou už si vymyslíte.