První mechan
První povídka ze sady Dlouhé životy
Blížíme se k ledovému městu v horách. Letíme nad okrajem zasněženého lesa a v dálce už je vidět hrozen vznešených věží uprostřed, i když nás od něj ještě dělí pohled na drobnější chrámy, ševelící tržiště a monumentální akvadukty. Rém je největší město na světě a je to cítit od nejslavnějších náměstí po nejzapadlejší uličky. Už proto, že jeho obyvatelé nemají moc přehled, co se děje mimo poloostrov na kontinentu, natož ve zbytku světa.
Rémané jsou příliš pyšní, aby se nějak hlouběji zaobírali děním mimo město měst nebo dokonce mimo říši říší. A odsud zvrchu není divu; město se rozkládá desítky mil od pobřeží až nahoru k Albacanu, bílým mramorem vyloženému sídlu pontifexe ve vyhaslém vulkánu, a při pohledu ze vzduchu jsou vidět jenom naleštěné plody zdejší civilizace, nikoli ty miliony hodin práce, které byly spotřebovány bez nároku na odměnu nebo alespoň důstojnost.
Nechali jsme pod sebou a za sebou insulová sídliště i rachotící dílny a dým z jejich komínů střídá čistá pára. Stoupá z teplovodů i vytápěného žebroví balkónů, halí lávky propojující arabarokní věžičky a místy rozechvívá astrolabické věnce měděných kupolí. Tahle vrcholná část města vypadá jako jeden velký parní stroj natlakovaný nerozhodností, jestli se má konečně někam rozjet nebo vybuchnout.
Rém
I když byl dávno hlavním městem jiné říše, než která ho zapsala navždy do dějin, Rém se nacházel spolehlivě pořád na stejném místě. Už od roku svého založení před 2453 lety, tedy 753 před Anulací.
K samotnému založení se kromě mnoha dalších legend váže i ta o dvou bratrech, kteří se nemohli dohodnout, po kterém z nich ponese město jméno. Když se ten horkokrevnější z nich rozhodl nečekat na verdikt z úst místního drobopravce a pro jistotu bratra přímo na čerstvě vyparcelovaném poli fyzicky zlikvidovat, zakopl nešťastně o vlastní hrábě, nabodl se na pluh a s procítěným “kruci” vydechl naposledy.
A tak příležitost pojmenovat nově založené město získal Remus. Nechybělo mnoho, a mohli jsme místo remánů číst romány, užívat si místo remantiky romantiku a jedna východoerebská automobilka pojmenovaná po kmeni Dáků by nevyvážela auta z Remunska, ale z Rumunska. Bizarní představa.
Klesáme a do zatáčky zpomalujeme. Mineme nejvýznamnější chrám Albacanu, bíle zářící Templum Circulare s obrovským křišťálovým Annulem vsazeným do tympanonu nad hlavním vchodem. Proletíme těsně kolem prodlouženého presbyteria a skutečně masivní obeliskové věžnice, jejíž rozměry mají za jediný cíl vyzdvihnout význam tohoto svatého místa a rozhodně nesouvisí s vnitřním životem série pontifexů, kteří po několik desetiletí dohlíželi na její stavbu.
Zbývá nám přesně tolik rychlosti, abychom ještě obkroužili nejvyšší rémskou a albakánskou věž, Turris Borealis. V poslední fázi letu už klesáme tak prudce, že skoro kopírujeme sklon zasněženého schodiště, které věž zvenku obtáčí, a na jeho úpatí se zastavíme přesně před vykuleným obličejem mladého promrzlého novice Melca.
Melco je po hodině čekání skrz naskrz bolavý zimou, hladový, a snad by měl i vztek, kdyby ho dokázal pocítit pro samý strach. Čekání mu připadalo jako věčnost a zároveň bylo k neuvěření, že neuplynulo ani dvanáct hodin od chvíle, kdy mu prior přišel oznámit, že byl vybrán pro úkol od samotného arciprefekta Altoria. Otec Altorius byl jeden z nejvýše postavených církevních činitelů, který podle toho, co se povídalo, měl nad sebou už pouze pontifexe. Melco by se do včerejška neodvážil na něj ani promluvit, kdyby se z nějakého důvodu vyskytl ve stejné části kloisteru. A teď na něj čekal v mrazu a jenom posvátná hrůza mu bránila, aby ho začal proklínat.
Jsi připravený?
Melco sebou trhnul. Pomalu se otočil. I když stál o schod výše než Altorius, musel k němu zvednout hlavu. A zase ji hned sklopil. Ve své ošoupané kutně si připadal menší a menší při pohledu na Altoriův lesklý modrý plášť, přehozený přes uhelně černý habitus z valchované vlny. Jako kdyby do města sněhu spadl kus noční oblohy a u země ho držel jen pár těžkých kožených bot.
Neumíš mluvit? Snad mi neposlali němého.
P-promiňte, ot-če. Jsem zmrz-lý.
Byla to pravda, ale ani v teple by Melco netušil, jak se vůbec sluší pozdravit arciprefekta. Patrně by bylo na místě zvolit co nejuctivější a nejformálnější způsob mluvy, aby mu dal najevo patřičný respekt a zároveň nevypadal jako buran z venkova, kterým popravdě byl.
Ve stínu středu a pod světlem obvodu...
-nech si ty žvásty! Nejsme tady kvůli ceremoniím. A pojď, máme před sebou spoustu chození.
Melco měl dost rozumu, aby se neomlouval. Zmlknul a poslušně se drápal do schodů, které Altorius před ním zdolával hladce, jako kdyby po nich plul.
Zkřehlý, ale pomalu se pohybem zahřívající novic uvažoval, do kterého patra asi mají namířeno. Není přece možné, že by šli až...
Nemusel jsi čekat venku, chlapče, když jsem se opozdil. Vím, žes pokukoval po vchodu do archivu. Je to tak?
Prvních několik pater Turris Borealis sloužilo jako archiv a Melco skutečně uvažoval o tom, že požádá starého dobrosrdečného archiváře v přízemí o dočasný azyl. Jistě by ho nechal postávat u okna - rozhodně by s tím měl menší problém než ten přísný kostnatý mnich, který měl na starost první patro. O druhém ani nemluvě. Zdálo se, že čím vyšší stupeň archivu, tím méně lidskosti v jeho správci zbylo pro samou vášeň ke knihám, svitkům a tabulkám.
A-ano, pane.
Nepotřebuji pomocníka, který zůstane stát, kam ho postaví, a nemá vlastní rozum. Beru to tedy tak, že ti bránil ostych, a nikoli nedostatek důvtipu. Mám pravdu?
A-ano-
Jsi pořád zmrzlý, nebo koktáš?
Jsem zmr-z- už je to lepší, otče.
Dobrá. A neříkej mi otče za každou větou. Strávíme spolu spoustu času, za chvíli bych měl pocit, že na mě doma čeká tvoje matka.
Melco si opět rozumně dovolil neodpovědět. Ale pak se přece musel ozvat.
Nemám matku. Jen... abyste to věděl.
Altorius se zastavil a otočil se k Melcovi.
Já vím, chlapče. Přivezli tě do Albacanu, když váš dům shořel i s tvými rodiči. Byls moc malý na to, aby tě nechali samotného, a moc hladový na to, aby se o tebe někdo v tom prokletém Adsone chtěl starat. A nějakým zázrakem jsi uměl číst, proto ses dostal už jako sedmiletý do největšího kloisteru a ne někam na kraj Réma. Je to tak?
Melco jenom přikývl, ale jeho výraz říkal jak to zatraceně můžete vědět? naprosto zřetelně.
Nenechal bych si poslat jen tak nějakého spratka o kterém nic nevím, to tě mohlo napadnout. Podívej.
Altorius pokývnul směrem k Templu Circulare. Melco na chvíli přestal být hypnotizovaný jeho pláštěm a podíval se. Z téhle strany věže měl výhled přímo na čelo chrámu a největší Annulus na světě právě byl rozzářen vycházejícím sluncem. Všech dvanáct sigilů zářilo i v okolním sněhu a ledu tak silně, že nebyl rozeznat jejich tvar. Bylo to jako dvanáct sluncí, dvanáct hvězd, a dohromady tvořily kruh tak nadpozemsky jasný, že snad žádný z dvanácti bohů nemohl pochybovat o ryzosti víry svých zdejších služebníků. A taky to celé vyšlo na dost nekružnické peníze.
Melcovi tenhle pohled za celých osm let nebyl dopřán, protože v tuto hodinu vždy byl uvnitř a společně s ostatními musel zpívat. A teď ten zpěv slyšel až sem a bylo to jako kdyby někdo chytil do ruky jeho myšlenky, vyrval mu je z hlavy a naplnil ji místo nich těmi svatými verši.
Ex nocte alta surgimus, vox pura ducit nos in plus,
per aether claras ascendit, chorus fidelis in arcus.
In orbe sacro vivimus, lux rotas movet in sinus,
pactum aeternum canimus, de duodecim sigillis - annulus.
Právě nastalo to období v roce, kdy se čerstvá várka noviců naučila přidrzle vynechávat “L” v posledním slově zpěvu, a nad náměstím se tak do celého Réma rozléhalo procítěné “Annu-us”. Pár namátkou vybraných nešťastníků si dnes užije hodiny klečení bez večeře, ale to už k tradicím patří.
Jdeme.
Altorius zavelel a Melca ani nenapadlo neuposlechnout, třebaže sám by se do těchto výšek po venkovním schodišti bez zábradlí nikdy neodvážil.
Léta od Anulace (Anno Annuli)
Ačkoli začátky církve byly z hlediska prokazatelných historických faktů dávno rozpuštěné v mlhách zašlých věků, oficiálně se za její počátek považovalo všeobecné svolání dvanácti regionálních kultů, Concilium Deorum, proběhlé v roce nula. Tento letopočet se dobře pamatoval, protože o jeho určení bylo rozhodnuto právě na tomto koncilu.
Stačilo nechat toto rozhodnutí uležet pár století, a když byl celý známý svět (tedy v tomto případě jeden menší kontinent a pár přilehlých pobřeží) pod nadvládou věřících známých jako Annulari, kružníci, nebo “ti zatracení kolečkáři”, považoval se kružnický letopočet za samozřejmost.
Strach z výšek ale Melca netrápil dlouho. O pár dalších pater dál prošli portálem do vnitřku věže a dále se pohybovali takřka ve tmě. Světla na cestu se jim mnoho nedostávalo, za to zde bylo hned kousek za vchodem překvapivé teplo.
V Melcových neuspořádaných myšlenkách se praly věci, které by ho dodnes nenapadly, s pocity, které dodnes nepoznal. I tak mu ale v rozhárané mysli bylo jasné, že nečekaně vysoká teplota na vnitřním schodišti souvisí s tlumeným duněním, klapotem a cvrčením, které tušil kdesi napůl cesty mezi archivy a vrškem věže, v jejím samotném srdci.
Už tam budeme.
Melca vytrhlo ze zamyšlení v monotónním výstupu, když jedna z jeho myšlenek zazněla nahlas, ale chyběl jí otazník. Ujišťuje snad Altorius tak trochu sám sebe o tom, že už jim mnoho schodů nezbývá? I když byl obrovský energický muž a vyzařovala z něj síla nejen duševní, přece jen mu muselo být nejméně třikrát více let než Melcovi. Jak je možné, že Melco arciprefekta čtyři schody nad sebou ani neslyší silněji dýchat?
V tu chvíli se Altorius zastavil. Melco zamžoural do tmy nad sebou a rozeznal příčinu: došli ke dveřím.
Tak přece jen je pravda, co se povídá. Vršek věže není prázdný. Je zde prostor obývaný člověkem. Ale na takovém místě může být držen snad jedině vězeň - kdo by dobrovolně žil tak daleko ode všech, sám?
Altorius dvakrát udeřil pěstí do dveří, a zevnitř se ozval jeden z těchu zvuků, které jsou vidět. I přes impozantní kus dřeva Melco naprosto zřetelně cítil, jak dvě vyhublé a bledé nohy seskočily z postele, a kdesi nad nimi se hlava rozrušená návštěvou rozhlížela po obuvi a mrmlala si pod vousy cosi o vyrušení, jako kdyby sem nahoru proudily denně davy a nenechaly ji chvilku klidu.
Je odemčeno!
Tato informace nemohla být pro Altoria žádnou novinkou, přesto vzal za kliku až po jejím zaznění, pomalu otevřel dveře a prošel jimi. Melco, oslněný pruhem světla, šel bez otálení za ním a zjistil, že se octl v místnosti nečekaně rozhlehlé na to, jak vršek věže působil při pohledu ze země špičatě a úzce.
Druhým překvapením byl pohled na stařičkého zarostlého muže v noční košili. Vypadal na jednu stranu přesně jako výjev, který Melcovi před chvílí prolétl hlavou, ale zároveň zde všechno bylo přinejmenším trochu nepatřičné, možná dokonce až zneklidňující.
V tom kratičkém momentu, než obyvatel věže promluvil, Melco zahlédl v chaoticky uspořádaném prostoru okolo něj všelijaké mosazné součástky, bublající skleněné nádoby, pavučiny a opravdu velké množství nákresů lodí visících na koulích.
Altorie, ty starý lumpe!
Kostnaný vousáč zaskřehotal na otce Altoria způsobem, který by komukoli dole v Rémě přivodil silný pocit škrcení už při pouhé představě, že by se něčeho takového odvážil. Přesto v jeho hlase zároveň bylo slyšet cosi přátelského, snad dokonce s náznakem radosti, že toho lumpa vidí. Ačkoli další z nepatřičností bylo, že Altoria nazval starým kdosi, kdo vypadal, že sám byl už v době jeho narození jednou nohou po záruce.
Melca v tuto chvíli už nemohlo ani v nejmenším překvapit, že Altorius nad tou drzostí nehnul brvou a místo toho se na rozespalého obyvatele Turris Borealis usmál.
Omlouvám se, že tě rušíme takto časně, mistře. Vím, že obvykle začínáš den až poté, co ti sem nahoru pošlou středovým dopravníkem oběd.
Odpovědí mu bylo pokrčení rameny.
Ale to víš, já si vždycky večír tak vynalézám, vynalézám... a najednou ti je světlo. Tak to potom trochu doháním. Znáš to, jinoch ve vývinu jako já potřebuje dostatek spánku, aby mu to myslelo, hehe.
He. He. Jistě. Mistře, určitě sis všiml, že zde tentokrát nejsem sám.
Nejsi co? Ach tak. Chlapče, nabídl bych ti čaj, ale po té poslední nehodě mi zabavili kahan-
To nic, mistře. Já...
Melco se tázavě podíval na Altoria. Co přesně za situaci se zde odehrává, jaké chování se od něj očekává, proč jsou tady nahoře a co má zatraceně znamenat, že zde tento muž přebývá?
Altorius vypadal, že v rychlém sledu rozeznal všechny Melcovy nevyřčené otázky, ale nezodpověděl ani jednu a i když se mu kdesi v očích zaleskl záchvěv pobavení, odtrhl od novice svůj stále přísný pohled a promluvil opět na hostitele.
Mistře, nemáme čas na zdvořilosti.
Pak se Altorius znovu ohlédl na Melca a rysy mu lehce změkly.
Snad bychom mohli jen vysvětlit našemu mladému příteli, s kým zde má tu čest. Chlapče, stojí zde před tebou osobně-
Francesco Lana de Terzi, otče. Já vím. I když to nedává smysl.
Melco jméno zašeptal, jako kdyby tomu sám nevěřil, což byla ostatně pravda.
No prosím, tak já nedávám smysl.
Vidím, že nějaké vzdělání vám tam dole přece jen poskytují.
Ano, otče. Jen... pane de Terzi, nás učili že jste zemřel ještě před tím, než já jsem se narodil.
Vskutku? To by vysvětlovalo, proč mi poslední dobou tak křupe v zádech, hehe.
Francesco Lana de Terzi
Tento matematik, fyzik, optik, pneumatik, mechanik a kryptograf skutečně byl v roce 1687 církevními představiteli takříkajíc odstraněn, ale jak již je zřejmé, jednalo se pouze o naoko potrestanou herezi. I když de Terziho příliš odvážné vize byly v rozporu s oficiálním učením církve, ke svým neoficiálním cílům tatáž církev potřebovala vyždímat de Terziho génia do poslední kapky.
A tak výměnou za pseudoazyl požadovali, aby kromě vlastních výzkumů o koulích produkoval dostatek návrhů technických vylepšení v rámci Magna Polaris Albacana. Tuto podmínku de Terzi přestal plnit již dávno - nikoli z důvodu morální pochybnosti projektu, ale z důvodu své roztržitosti. Jednoduše na celé přepólování zapomněl.
Přesto zde nadále zůstával a v klidu žil svůj dlouhý život, protože ho dosud chránila ruka v některých směrech ještě mocnější než pontifexova - ta Altoriova.
Altorius na chvíli zůstal zamyšlen po zjištění, že Melco sám odhalil identitu jeho starého přítele. Pak se ale rychle nadechl a vzal opět situaci do svých rukou.
Mistře, jsme zde pro tu věc. Věřím, že mi rozumíš.
Vynálezce zamrkal a rozhlédl se po všech potenciálních věcech.
Ach, ty myslíš tohle. Budu muset chvilku hledat, víš, že jsou velmi drobné. A velmi... mocné. Nenechávám je jen tak povalovat, aby mi spadly do dopravníkové šachty nebo tak něco.
V pořádku. Počkáme, než je najdeš, a můj mladý doprovod mezitím odolá pokušení a NEBUDE. NA NIC. SAHAT.
Melco odskočil od obří trubice u okna, do které se pokoušel koutkem oka nenápadně nahlédnout.
Promiňte. Já jen... jsem uvažoval, oč se jedná.
De Terzi se hrabal v harampádí a odpovídal přes rameno, jako kdyby vysvětloval tu nejobyčejnější věc.
To je jeden z mých nepodařených vynálezů... Snažil jsem se vyrobit tak výkonný dalekohled, aby se jím dalo sledovat dění v koloniích. Říkám tomu kolonoskop. Ale místo těch končin, na které se zaměřím, v něm vidím úplný- tady jsou!
Lana de Terzi vítězoslavně vyjuchl a podával Altoriovi svůj objev. Melco nyní bojoval se svou zvědavostí úspěšněji a příliš nezíral, přesto si nemohl nevšimnout slabé oranžovozlaté záře prosvítající mezi vynálezcovými a poté Altoriovými prsty. Musí jen počkat. Přece by ho záhadný arciprefekt nebral s sebou, kdyby se neměl v pravý čas vše dozvědět.
