Koncem června se nad hřbitovem zastavil vzduch. Lípy kolem zdi stály bez hnutí a nad kovanou bránou visel obecní kruh z černého železa, který nikdo nepamatoval nový. Bylo dusno. Přišlo půl okresu a starý hřbitov je sotva pobral.
Že přijde tolik lidí, věděla Vlasta předem. Ve čtvrtek večer po telefonu, mezi dvěma várkami chlebíčků, zajistila výjimečné otevření boční branky, domluvila obřadnici druhý mikrofon a tetě Květě uložila, ať staré ženské z Bystřice odchytí hned u autobusu, než se ztratí mezi hroby. Nikdo si těch drobností nevšiml. Byly to věci, se kterými se prostě počítalo stejně automaticky jako s tím, že tady Vlasta bude první.
Dvojčata dorazila deset minut před obřadem. Milada s Radimem tmavě modrým vozem, který za ně sám zaparkoval. Renata sama, autem na leasing, které už dva měsíce nemělo být její. Vystoupily každá z jiné strany hřbitova a sešly se u hrobu. Kdo by je viděl poprvé, dlouho by v nich nerozeznal dvojčata a jen by kroutil hlavou, jaká divná síla je táhne k sobě a zároveň od sebe. Milada měla i tady šaty květinové barvy, byť to byla barva suchých květů, a účes, jako by ho rozčesal vítr po speciálním kurzu. Renata byla oblečena do černé, která nebyla smuteční, protože v černé chodila normálně, a tmavé brýle. Ale tady je samozřejmě nikdo neviděl poprvé.
U hrobu se postavily vedle sebe tak, jak stávaly odjakživa: Milada o půl kroku napřed, protože se narodila o dvacet minut dřív a nikdy na to nezapomněla upozornit, i když o tom roky nepadlo slovo. Sáhla Renatě na límec a narovnala ho. Renata to nechala být, zpracovala to třemi vteřinami těžšího dýchání a pak poodstoupila mezi lidi.
Ves se dívala. Levandule a Tarantule - to byly původně školní přezdívky, z dob, kdy byla dvojčata za hvězdy: Milada pro jasné barvy a úsměvy, Renata pro temnější a kousavější povahu. Vlasta, o čtyři roky mladší, dlouho žádnou přezdívku neměla. Když už si jí někdo všiml a docvaklo mu, že patří k těm výrazným dvojčatům, vylezla z toho Vochechule. Drželo se to na ní až do maturity. Milada tu svou přezdívku dodneška vytahuje v kurzech jako důkaz, že se dá přerůst ledacos. Renata ji přes dvacet let používala jako sebeobranu v nejtěžších chvílích. Vlasta se snaží být sama sebou bez přezdívek.
O Miladě se vědělo, že vytváří online kurzy, kde učí lidi dýchat a nerozčilovat se, a že jí to vynáší na dům se zahradou u Prahy; ta mladší půlka vsi měla její hlas v telefonu a pouštěla si ho při žehlení.
O Renatě se vědělo, že má v Praze obchůdek s koberci a mísami a čaji odněkud z ciziny a že to s ním nejde dobře - kdo to do vsi donesl, nevěděl nikdo, ale každý někoho slyšel to zmínit.
Vlasta žila v rodné vsi a jezdila do práce v benešovské knihovně. Říkalo se o ní, že je to hodná holka, což byl z pohledu mluvčích laskavý a ušlechtilý způsob jak říct “ona za to nemůže, že ji nikdo nechce, vždyť se na ni podívejte”. Ve vsi se nevědělo, že jezdí každý druhý čtvrtek do Prahy na deskovky, do klubu nad kavárnou, kde ji zdraví jménem a kde s ní osm let sedí u stolu ti samí čtyři lidi: Ondra, který nosí vlastní kostky v plátěném pytlíku, Petra s Kubou, kteří spolu chodí a hrají proti sobě s o to větším zápalem, a Hanka, co dojíždí až z Kladna a odchází vždycky o deset minut dřív kvůli spoji. Ani že po večerech hraje online s dalšími kamarády z Brna a Ostravy, které nikdy neviděla naživo a přesto jí loni k narozeninám poslali společně objednaný balík. Netajila to; jen se nikdo neptal.
Renatu viděla Vlasta naposledy předloni o Marnicích u Milady. Renata tam po druhé skleničce vykládala o Romanovi a Vlasta si dovolila vypustit pár dávno potlačovaných komentářů. Po nepříliš zaobaleném náznaku, že jediná oprávněná mluvit do cizích vztahů je přece Renata, už zbytek nedořekla a o sobě taky víc nemluvila. Nemělo smysl vysvětlovat, a nebyl důvod se obhajovat před nepochopením na druhé straně. Renata si šla pro kabát dřív, než vychladl Miladin koláč. Od té doby si psaly jenom k narozeninám, Vlasta vždycky první a Renata den nato. Loni už Vlasta k Miladě nejela vůbec; a tradiční marniční setkání u babičky zas vynechala Renata.
Rakev stála na zeleném suknu a vypadala malá. Šeptalo se to mezi hroby jako objev: tak malá, viď. Rosára Vichrová měřila poslední roky metr padesát pět, jenže takhle si ji nikdo nepamatoval; pamatovali si ji od stolu s psacím strojem, a tam malá nebyla. Obřadnice mluvila do bezvětří a neslo se to přes skloněné hlavy až k zadní zdi. Na jednom věnci, opřeném trochu stranou, stálo na stuze S tichou vzpomínkou - Jindřich. Lidé kolem něj chodili obloukem a všechny pikantní dohady si nechávali spořádaně na potom.
Shrnutí Rosářina života znělo tak sterilně, jak se na pohřbech očekává: narodila se, vdala se, ovdověla, celý život psala pro druhé, vychovala dceru, dceru přežila, zemřela ve dvaadevadesáti letech, tiše, doma, v křesle u okna, s rozepsaným dopisem ve stroji. „Dvaadevadesát,” šeptaly si ženské u zdi. „To je věk, holka. To se musí nechat.” Jen pár těch úplně nejstarších kývalo pomaleji a snažilo se nemyslet na to, že s takovým číslem pro sebe asi nemohou počítat.
Starosta s připraveným věncem od obce se nejvíc ze všeho těšil na hostinu, ale potil se, když si vzpomněl, že se na jejím začátku od něj očekává taky pár slov. Hasiči drželi ze zvyku pohromadě, ale přišli bez uniforem, jak si nebožka Vlastiným prostřednictvím poručila. Vzadu u zdi stáli Šímovi z pekárny, oba, bez dcery, a ve vsi se to chápalo: po tom všem ji přece nebudou tahat na pohřby.
Renatě v kapse potřetí od začátku obřadu zabzučel telefon. Věděla, kdo to je a že to není kondolence. Ruku nechala v kapse, drtila telefon dokud nepřestal vibrovat a dívala se přes rakev k obzoru, kde nad lesem vyčnívala světlá zámecká věž. Jako dítě si myslela, že tam bydlí vláda. Dneska už měla přízemnější myšlenky a uvažovala o babiččině baráku pod kopcem: kdyby se prodal co nejdřív, byl by klid.
Milada plakala hezky. Zcela upřímně, a přesto tak, že jí to slušelo jako vždy. Radim stál o půl kroku za ní a držel jí malou kabelku. Vlastně platilo totéž jako u každé jiné příležitosti, kde se ukázali: Milada ať je vidět, a on musí hlavně umět držet. Postoj, kapitál i slovo. Případně krok.
Vlasta nestála u hrobu. Stála u zdi, odkud viděla na obřadnici, na branku, na tetu Květu s bystřickými babkami i na kluka, který měl po obřadu pustit hudbu. Když rakev klesala, zvedla oči k lipám. Ani list.
Hostina byla v sále U Lípy, kde se v téhle vsi konalo všechno od svateb po výroční schůze včelařů. Chlebíčky došly za čtyřicet minut; Vlasta s tím počítala, v kuchyni byly další. Sál voněl řízky, kávou a šeříkovou kolínskou. Fronta na kondolence vedla k dvojčatům.
Děkuju, že jste přišla. To by babičku moc potěšilo.
Milada držela stařenkám ruce v obou dlaních. Věděla, jaké zbytečnosti říká, a stejně to myslela vážně; umění přesvědčivě podat samozřejmé stejně ovládala ve svých kurzech. Renata stála vedle a snášela dotyky s velmi tichým syčením. Radim opodál vyfotil Miladu, jak drží ruku paní Šustrové z obchodu; udělal to tak nenápadně, že to z rodiny zahlédla jen Vlasta, která zrovna nesla z kuchyně tác.
Moje snacha vás poslouchá, i to s tím dýcháním.
To mě moc těší. Pozdravujte ji.
Samozřejmě, že ji to těšilo. Jako každý platící posluchač. A zatímco Miladě každá zmínka o Ladění připomněla blížící se překročení magického počtu sledujících, Renata za nuceným úsměvem tiskla zuby k sobě a myslela na to, že kdyby místo zvědavých řečí aspoň jeden člověk přijel do Poctivě něco koupit, mohla by si příští týden dovolit večeři každý den.
Máte ještě ty malý koberečky, ty oranžovočerný?
Mám.
A vozíte to pořád vodtamtud?
Vozím. Když to přijde... Zaplacený rok dopředu a stejně vám to leží v přístavu o šest neděl dýl. Ty lidi nenaučíte, že datum je datum. Datum je u nich tak orientační.
No jo, tam je to všude stejný. Voni už jsou takoví.
Od vedlejšího stolu se přidal někdo, že to zná od švagra ze stavby, a chvíli si všichni dávali za pravdu. Renata raději nevysvětlovala, že si pletou kontinenty. Neměla chuť mít s nimi něco společného. Ona na rozdíl od nich přece ví, o čem mluví. Nepotřebuje, aby jí zase Vlasta vykládala svoje dojmy o tom, že je její pohled stejně omezený, jen maskovaný vyšší inteligencí. A egem. Milada se do toho taky nevložila a obě nechaly tenhle chvilkový závan lidových mouder vyhnít.
Na nic dalšího ohledně Poctivě se už Renaty nikdo nezeptal. Byla ráda. A strašlivě zuřila.
O domě se mluvilo polohlasem a spíš u krajů sálu: co s ním asi udělají, jestli se prodá, a komu. Někde prošuměly zvěsti o zbourání a rozparcelování, no jistě, vždyť je to pěkně postaru velký pozemek, těch dnešních bungalovů by se tam vešlo deset, ale co by nám sem nalezlo za lidi? Chvíli se nad tím všichni pohoršovali. Nad pivem se pak Vlasty stejně někdo zeptal, kolik by si tak sestry Vichrovy představovaly. Vlasta to nějak zamluvila.
O babičce se mluvilo nahlas a v dobrém. Skoro každá rodina měla doma něco, co jim napsala: odvolání proti dani, žádost o byt, třikrát zamítnutou a napočtvrté s jejím dopisem vyřízenou za měsíc, dopis synovi, se kterým se dvacet let nemluvilo. Pan Souček od sokolovny vyprávěl u třetího stolu, jak za ní v devadesátém osmém přišel, že je to marné, že mu seberou dílnu.
Vona na mě: Marný to bude, když to nenapíšem. Sedni. Bude to dobrý.
Podíval se do chlebíčku. Nebyl moc vypravěč, a popravdě nešlo o kdovíjak epickou historku, ale jak zazněl sálem jeho hluboký hlas, všichni se k němu otočili.
A bylo.
Paní Machová, osmdesát let, vdova po holiči, vykládala každému, kdo se u ní zastavil, že jí nebožtík pětačtyřicet let psal k narozeninám básničky. Teda nepsal - objednával je u Rosáry, vždycky začátkem května, a platil vajíčky. Věděla to od třetího roku manželství a nechala si to pro sebe. A mladý Zvěřina ukazoval na telefonu ofocený dopis, kterým Rosára v šedesátém zachránila jeho dědovi chalupu, a předčítal z něj věty, proti jejichž kouzlu nic nezmohl ani stát terorizující všude okolo vlastní obyvatelstvo.
Psala jim všem šedesát let. Na stroji s vysokými klávesami, přes kopírák - kdo si nenechává kopie, nedává si pozor na jazyk, říkávala. Ten úřední jazyk uměla líp než úřady samy, a tak jí na něj musely odpovídat. Mladší říkali písařka, starší naše Rosára, a celá desetiletí se říkalo: jděte s tím za Vichrovou, ta ví, jak to napsat, aby to četli.
A dřív nebo později došlo u každého stolu na tu její větu. Bude to dobrý. Říkala ji šedesát let nad každým dopisem a nikdy to nebylo utěšování; znělo to, jako když někdo čte z papíru, který ostatní nevidí. Od jejího stolu se odcházelo s pocitem, že se to mezitím někde rozhodlo a jenom se to člověku ještě nedoneslo.
Vlasta to poslouchala z kuchyňských dveří s utěrkou přes rameno. Znala to všechno nazpaměť a poslouchala dál.
Teta Květa si k ní přisedla na štokrle, talíř na klíně, a mluvila s plnou pusou, protože smutek jí nikdy nebral chuť, spíš naopak.
Slyšelas to o malý Vanese? Vod Šímů, jak bydlej za pekárnou. To je teda věc. Vždyť už jí chystali pokoj doma, hospicovej, mamka Šímová byla úplně černá v obličeji, když ji člověk potkal. A prej najednou nic. Byli minulej tejden v Praze na kontrole - nic. Doktor to prej četl třikrát a ptal se jich, jestli si z něj nedělaj legraci.
Květa polkla.
Zrovna ten tejden, co Rosára umřela, si to představ. To sou věci, co?
To jsou věci.
Ale víš, co mi nejde do hlavy? Dvaadevadesát... No jo. Ale moje máma, ať je jí tam dobře, chodila k Vichrovům pro vajíčka jako malá holka, a Rosára už tenkrát byla hotová ženská. Tak si to spočítej. To by mámě muselo bejt...
Květa počítala v duchu tak usilovně a dlouho, až jí chlebíček v ruce viditelně osychal. Pak si ale všimla Vlastina pohledu. Byl to ten, o kterém všichni věděli, co znamená. O některých věcech se u Vichrových nemluví. Rosára byla pryč, ale tohle platilo pořád. Květa tentokrát polkla i bez sousta.
Ale matrika to musí vědět líp, že jo. Papír je papír.
Papír je papír.
Zvlášť když ho celý život píšeš sama, napadlo ji ještě, a hned to vypustila, protože Květa už raději mluvila o těžkostech parkování u hřbitova.
Poslední rok vozila babičku k Šímům každou středu. Modrá fabie, čtyři sta metrů přes náves, protože pěšky už babička tu cestu nezvládla. Babička si brala tašku s knížkami, nahoře seděla hodinu, někdy dvě, a Vlasta čekala dole v autě, protože k nemocnému se nemá chodit v houfu. Jednou v listopadu lilo, Vlasta za ní vyběhla s deštníkem až do patra a babička jí vynadala jako před lety, když byla malá holka. Neměla ji u nemocné rušit.
Šímovi přišli na hostinu taky. Otec Šíma, v obleku, který měl naposledy na svatbě, došel místo Vlasty k dvojčatům a uklonil se.
Vaše babička nám moc pomohla, když to přišlo.
Milada mu stiskla ruku oběma dlaněmi. Když odešel o dva stoly dál, Renata do sebe kopla panáka a potichu utrousila cosi o tom, že Šíma si přišel určitě spíš okouknout co bude s barákem. Nebylo to dost potichu, a pár nejbližších účastníků se v rozpacích podívalo do talířů. Renata raději vstala a šla ven telefonovat. Za sklem bylo vidět, jak přechází po chodníku, telefon u ucha a druhou rukou šermuje ve vzduchu.
Do babiččina domu přišli večer po hostině. Radim přenesl z aut kufry. Dům stál na kraji vsi, kde silnice ztrácela chodník, a svítilo se v něm postaru. Babička nějakým zázrakem měla až do konce dostatečné zásoby těch teplých žlutých žárovek, které upřednostňovala před modernějšími alternativami.
Holky vyrostly o tři ulice dál, ale poslední zbytky domova byly tady: v kuchyni hrnky s pomněnkami a vždycky načatá lahev s jablečným sirupem, v patře chodba, kde to vrzalo na třetím a sedmém prkně, špajz každoročně doplňovaný zavařenými plody ze zahrady a zároveň ukrývající poklady starší než dm sám. Milada vešla a rozplakala se znovu, tentokrát ne hezky; poprvé za celý den vypadala na svůj věk. Renata prošla domem rychle, jako na prohlídce, a bylo na ní vidět, že si to vyčítá a že to neumí vypnout: sekretář, obrazy, hodiny, všechno jí v hlavě samo naskakovalo do sloupečku a sčítalo se.
V obýváku šly hodiny. Kyvadlo, klíček, natahování jednou týdně - v neděli večer, poslední babiččin úkon před spaním. Jestli je nikdo nenatáhne, spočítala si Vlasta, zastaví se v pondělí kolem půlnoci.
Za pár minut, když se všichni usadili a Milada se trochu zklidnila, si u kuchyňského stolu rozdělily práci na víkend.
Uděláme si na to prostor. Nemusíme nic lámat. Věci mají doznít.
Obě mladší sestry si všimly, jak Milada nepřirozeně přejímá babiččinu mluvu, a přitom má už dávno v telefonu tabulku se sloupci KDO, CO, DOKDY.
Věci doznívaj nejlíp, když se nezdržujou. V pondělí volám realitce. Dokud je po pohřbu. Prázdnej dům na předzim je prázdnej dům na jaře.
Renata měla tabulku jenom v hlavě, ale s výrazně tučnějšími vykřičníky.
Nepohádaly se; na to byly moc unavené.
V ložnici pod oknem našly krabici nadepsanou MILENA. Máminy věci.
Tuhle ne. Tuhle jindy.
Bylo to jediné, na čem se ten večer shodly všechny tři bez vysvětlování.
Máma umřela před dvanácti lety, v listopadu. Babička tenkrát nechala kondolence kondolencemi, sedla ke stroji a do tří dnů vyřídila všechno, co se po smrti vyřizuje, za sebe i za vnučky; teprve potom, s hotovými papíry v deskách, si sedla do křesla u okna a týden nevstala. Pak se zvedla a při věšení prádla u rybníka rozdrtila několik kolíčků v ruce. Polovinu té várky pak musela vyhodit pro samé krvavé skvrny.
A pak přišly na kopie. Dolní půlka sekretáře a krabice podél zdi v komoře, srovnané po desetiletích, svázané kancelářskou šňůrou: průklepy všeho, co kdy babička komu napsala. Tenký šedý papír, písmena propadlá skrz. Šedesát let cizích žádostí, odvolání, smírů a proseb.
To je makulatura. Skartovat. Jsou tam rodný čísla půlky okresu.
Tyhle si vezmu já.
Dvojčata se podívala na Vlastu.
Všechny? Vždyť je toho půl komory.
Všechny.
Řekla to tak, že nikdo neodporoval. Když zvedla víko první krabice, prošel domem průvan a přibouchl dveře do komory, i když okna byla dovřená a stromy na zahradě stály bez hnutí. Bojler cvakl a v kuchyni tence zazvonily hrnky.
