Labyrint paměti
Třetí povídka ze sady Dlouhé životy
Pruhy světla probodávaly zelenou stěnu bukového lesa. Po ranním dešti vyšlo slunce a rovným dílem dělilo svět na modrou a zelenou, i když samotný vzduch voněl zlatem. Každá kapka, která sklouzla z listu, připomněla Hodaně, že do Železných hor přišlo jaro.
Nebojí se, opakovala si. Nemá se přece čeho bát, připomínala si, a srdce se jí svíralo stejně, jako stromy s každým dalším krokem přiškrtily pěšinu před ní i za ní.
Les je tady přece stejný jako na kraji, kam je zvyklá chodit. Stejné stromy, stejné kapradí, stejný mech. Úplně stejně občas kousek od ní vystřelí vyplašená zvěř a ztratí se dřív, než Hodana došlápne druhou nohou.
Naposled takhle daleko Hodana šla jako dítě, s matkou, kvůli kořeni do odvaru pro otce. Cupitala za matčinými zády a cestu nepotřebovala znát. Teď věděla přibližně, kudy má jít. Přibližně to věděli všichni v Lískovci. A vlastně nepotřebovali ani to. Stará Hýsa, Hýsa z lesa, se většinou objevila sama, když někdo potřeboval. Pak zase zmizela a všichni se navzájem ujišťovali, že jí poděkovali dost a nebudou ji přece rušit. Za ohleduplností a respektem k jejímu soukromí schovávali strach, který si dnes Hodana nemohla dovolit. Kdyby čekali, že Hýsa přijde zase bez varování sama od sebe, mohlo by být pozdě.
Železné hory
Nízké pohoří jižně od Parbecu, nejvyšší body nedosahují sedmi set metrů. Převážně bukové a jedlové lesy, hluboké strže, tmavé rulové skály porostlé mechem.
Osídlení tady bylo tak řídké, že případný loupežník by umřel hlady, i kdyby lidem z vesniček skromně poházených po okolí nebránila ve vstupu do lesa přítomnost čarodějnice.
Obyvatelstvo bychom mohli označit za české, kdyby v roce 1350 po Anulaci jakýsi koncept češství někoho zajímal. A o letopočtu by místní měli jasnější představu, kdyby si za ta dvě tři století stihli lépe zvyknout na to, že jim říše přinesla Dvanáctku jako náhradu za jednoboží.
Hýsa seděla na pařezu před domkem a dívala se, jak se holka dole trápí na cestě nahoru. Už potřetí ji musela dneska nasměrovat. Pokaždé jinam, pokaždé suchou větvičkou shozenou pod nohy nebo kamenem, který se svezl tak akorát, aby jí znemožnil falešnou odbočku. Jestli už ji má ta mařka dnes otravovat, ať na ni aspoň nečeká do večera.
Uhlířovu dceru poznala už zdálky, stejně jako by poznala každé dítě z Lískovce a ostatních vesniček. I když tahle Hodanka už skoro dítě nebyla, a Hýsa se zamýšlela, jestli jí něco neuniklo. Nešla za ní náhodou právě proto? Je duben. Holka se má na co těšit, jestli bude rodit v zimě.
Krkavec přeletěl přes mýtinu a usadil se na menší pařez kousek od Hýsy. Pokoušel se něco blekotat, ale když seznal, že se to před blížící se návštěvou nehodí, jenom předvedl jedno z domluvených gest a letěl si po svých.
Hýsa přikývla a nahmatala medailon pod vrstvami prastarých, ale pečlivě udržovaných šatů. Tak přece to včera byl uhlířův syn. Už to dává smysl.
Protáhla si ztuhlé ruce a na okamžik se ohlédla na obydlí za svými zády. Domek byl zapadlý do skalní stěny jako ulomený zub v dásni, jedna strana z kamene, druhá z hrubě otesaných trámů. Cítila, že ho bude muset opustit. Po včerejšku silněji než dosud. A dnes už začala tušit, proč přesně. Když vyjde najevo, že bylinkářka skutečně čaruje, respekt a ostych sousedů se mění v něco, před čím je třeba se mít na pozoru. Pro jejich vlastní bezpečí.
Cesta vyústila na kruhovou mýtinu a Hodana zastavila tak prudce, že jí až v tu chvíli došlo, jak měla poslední úsek cesty naspěch. Před ní byl skalní domek a na pařezu před dveřmi seděla stařena.
Takhle vypadá Hýsa z lesa u sebe doma. Je jiná, než když se objeví ve vsi. Tady působí klidněji, ale zároveň jako někdo, kdo vám prokazuje laskavost už tím, že bere vaši přítomnost na vědomí.
Hýsa byla stará už za matčina dětství a ve vsi se říkalo, že byla stará odjakživa. Ale to se v té době říkalo o každém, kdo zvládnul překročit čtyřicítku. Tvář měla vyschlou jako kůru starého buku, pod šátkem prošedivělé vlasy. Když se však pomalu zvedla, její pohyb působil tak plynule a hladce, jako když se přelévalo mléko. Podívala se na Hodanku stříbrošedýma očima, které se vůbec nehodily do té staré tváře. Jako by se bláznivě připletly do cizího těla.
Co chceš.
Hýsa vždycky pokládala otázky tak, že zněly jako rozkaz. Na to byla Hodana připravená.
Bratr má horečku. Od včera blouzní.
Jak blouzní.
Vykřikuje ze spánku o jeskyních. O chodbách v kameni. O zvířeti s velkou hlavou. Říká slova, kterým nikdo nerozumí.
Hýsa se otočila a vešla do svého příbytku, aby jí malá návštěvnice neviděla do obličeje po tu chvilku, kterou teď potřebuje. Je to horší, než se obávala. Uniklo mnohem víc.
Pojď za mnou!
Hodanka se naposled nadechla čerstvého vzduchu, než vstoupila do chatrče provoněné bylinami. Už to bude dobré. Pomůže jí. Jen ať si pospíší.
Hýsa stála u krbu a probírala suché větvičky. Hodana zůstala u dveří a čekala. Po chvíli, aniž by zvedla hlavu, Hýsa promluvila.
Mluv. Co vyváděl.
Šel včera s ostatními do lesa. Měl přijít domů ještě za světla. Vrátil se před soumrakem.
Kolik jich bylo.
Pět nebo šest. Z Lískovce a z Třebětína.
V jakém stavu se vrátil.
Trochu od krve. Říkala jsem si, že měl zase potyčku s těmi z Třebětína. Najedl se a ulehl. V noci se vzbudil a začal mluvit. Měl otevřené oči, ale jako kdyby neviděl nikoho z nás.
Co říkal.
Že je v jeskyních. Že tam jsou chodby z kamene a hledá ho to zvíře. A pak spoustu věcí, kterým nerozumíme.
Hýsa se znovu sklonila k hrnci a tvářila se tajemně, aby měla čas přemýšlet. Zatraceně. Myslela, že tu skupinku rošťáků zahnala včas, když se připlížili, aby si dokázali odvahu a vyváděli nepravostě.
Nedá se nic dělat, je to její chyba. Měla si dávat větší pozor při práci s talismanem. Teď to bude muset napravit. Zvedla obličej od hrnce.
Sedni si támhle. Polívka je hotová, a nalačno nikam nejdu. Dáš si se mnou.
Hodankou zmítala směs nejisté naděje a zoufalství. Jak má Hýse vysvětlit, že není čas? Copak to nechápe?
Vím, co mu je. Neumírá se na to, jenom potřebuje tu správnou pomoc. A já mu ji přinesu jedině najezená. Tys taky dneska nic nejedla, co.
Hodanka se vzdala. Co jí zbývá, než čarodějnici věřit.
Hned jsem běžela za vámi, když se to do rána nezlepšilo.
Tak zpátky půjdeme pěkně pomalu. Sedej.
Polévka byla řídká a chutnala po čemsi, co Hodana neuměla pojmenovat. Lesní kořínky, sušené houby, tráva, kterou by ji na louce nikdy nenapadlo utrhnout a použít do jídla. Hýsa srkala pomalu, oči upřené někam mimo místnost, jako by pořád ještě skládala v hlavě dohromady to, co před chvílí slyšela. Hodana držela dřevěnou misku v dlaních a nutila se polykat. Nebylo to vlastně špatné, jen neměla ani tu nejmenší chuť k jídlu.
Když Hýsa jako první dojedla, otřela si pusu hřbetem ruky a zvedla se. Z trámu nad krbem sundala plátěný uzlík a začala do něj vybírat po hrstech ze svazků zavěšených na stěně. Suchý květ, který Hodana nikdy neviděla. Kořen, který páchl jako mokrá hlína po bouřce. Něco, co vypadalo jako kus sušené kůry. Hýsa to brala bez váhání, jako když hospodyně sahá pro sůl v plechovce od kafe s nápisem strouhanka.
Naposled se zastavila u poličky pod oknem. Je riskantnější přibližovat se k tomu mladíkovi s talismanem, nebo ho nechávat bez dozoru? Nakonec nechala koženou šňůrku zavěšenou na krku. Udělal si to sám, nebude kvůli němu ohrožovat další.
Pojď.
Venku seděl na pařezu krkavec a tentokrát neutrousil ani slovo. Jen otočil hlavu, podíval se na Hýsu a zase odletěl. Hýsa chvíli sledovala na obloze prázdno po krkavci, než se vydala k pěšině a Hodanka ji poslušně následovala.
Hýsa sestupovala pomalu. Ne unaveně, spíš jako někdo, kdo má cestu nazpaměť a nemá důvod si ji zkracovat. Zase ty hladké pohyby, kterých si Hodana za jejích občasných návštěv nikdy nevšimla. Šla za léčitelkou a nutila se nepředbíhat. Jednou dvakrát Hýsa zastavila, sehnula se k zemi, ulomila kousek něčeho a vsunula si to do uzlíku. Pokaždé, když se to stalo, Hodaně se sevřel žaludek. Doufala, že jsou to nezbytné přísady a nezdržují se kvůli koření do další polívky.
Slunce se mezitím přehouplo přes hřeben a stíny v lese se začínaly natáčet jiným směrem. Když se konečně před nimi mezi kmeny otevřel průhled na blátivě hnědé střechy Lískovce, Hýsa se zastavila a poprvé od chatrče se zadívala Hodaně přímo do očí.
Co viděl tvůj bratr, nikomu neřekneš. Ani jemu, až se probudí.
Lískovec ležel dál pod nimi, na druhé straně potoka. Šedé střechy, malé tečky koz na úvozu, kouř, který se zvedal jen z některých komínů. Hýsa s Hodankou ke vsi nezamířily. Cesta k uhlířovým se od vesnické stezky dělila právě tady, na okraji lesa. Otec si dům postavil tak, aby měl k milířům blíž než k sousedům, matka už si dávno zvykla, a děti tak byly zvyklé od narození.
Otec stál mezi domem a kůlnou. Měl zaprášené ruce a v jedné kus dřeva, který upustil, jakmile uviděl, kdo to s Hodanou přichází. Nepozdravil. Jen stál a sundal si čepici.
Přivedla jsem ji.
Otec polkl, otočil se k Hýse, ale nepodíval se na ni. Něco zamumlal. Hodaně se nezdálo, že to bylo poděkování.
Uvnitř byla matka. Propocený hadr v rukou, oči červené. Když uviděla Hýsu, tiše sebou trhla, ale prosebný pohled jí upírala přímo do očí. Stejně jako všechny zdejší ženy měla k Hýse větší důvěru než muži. Když z vás někdo vytahuje děti, sblíží vás to i se samotářkou z lesa. Obzvlášť, když pak čas od času pomáhá je udržet při životě.
Zdravím, uhlířová.
Hýsa už se nepohybovala hladce a jemně. Byla z ní ta přísná baba, kterou všichni znali. Tvrdá a rozhodná. Prošla kolem matky, jako kdyby v tom domě bydlela, a otevřela dveře do komory.
Bratr ležel na posteli. Oči měl otevřené a hleděl do trámu. Když Hodana vstoupila, ani se nepohnul. Obličej mokrý potem, vlasy přilepené k čelu. Pravá ruka mu visela přes okraj lůžka, jako by ji zapomněl. Levou měl položenou na hrudi a prsty se mu pomalu rozvíjely a zase svíraly v pěst.
Hýsa přistoupila k posteli tak, aby na bratra nepadal její stín. Nedotkla se ho. Jen se dívala.
Bratr promluvil. Hlas vyšel slabý, jako by zazněl zpod hladiny rybníka.
Stěny jsou hladké. Všude stejné... nevím jak ven.
Hodana zatajila dech. Matka u dveří tiše vzlykla a zakryla si ústa.
Hýsa pomalu přikývla, jako by mu dávala za pravdu, jako by tam s ním stála a viděla totéž. Hodana si vzpomněla, že přesně tak Hýsa občas kývala starým ženám, kterým už nebylo pomoci, a které potřebovaly, aby jim někdo v poslední hodině rozuměl.
Pořád tam je. Slyším jak dýchá, slyším každý krok...
Hodana měla pocit, že se jí podlamují kolena. Otevřela ústa, ale Hýsa ji předešla zvednutou dlaní, aniž by se k ní obrátila.
Bratr se zhluboka nadechl, jako by se z dlouhého potápění vynořil k hladině, a pak řekl něco, čemu už nikdo z nich nerozuměl. Tři, čtyři slova s tvrdými souhláskami a měkkými konci.
Otevřel oči a slepě se díval skrz Hýsu.
Hisaro...
Hýsa se konečně sklonila a položila bratrovi dlaň na čelo. Bylo horké, mokré, lepkavé.
Z tisíců let paměti uložených v jejím medailonu se muselo do té mladé pošetilé hlavy zavrtat zrovna tohle. Místo neškodných obyčejných dní to musela být jedna z těch vzpomínek, o kterých se kdysi vyprávěly legendy a které budou teprve znovu objeveny společně s hrdiny a králi spícími pod zemí.
Hýsa se napřímila a začala vydávat pokyny tak věcně, jako by chystala oběd. Vodu na oheň. Druhý hrnec na lavici. Plátno na obvazy. Cibuli- ne, ne cibuli, česnek, a šalvěj, jestli ji máte sušenou, jestli ne, tak nevadí. Hodano, ven k potoku pro studenou.
Hodana se rozběhla s vědrem dolů ke korytu a zpátky. Když se vrátila, Hýsa už měla na zemi rozprostřený plátěný uzlík a probírala v něm byliny, jako by každou znovu poznávala podle vůně. Suchý květ rozdrobila do hrnku. Kořen rozkrojila nehtem palce, který měla ostrý jako střep. Něco zalila vroucí vodou, něco studenou. Vůně v komoře se zhustila do něčeho, co Hodaně lezlo do krku a zároveň ji uklidňovalo.
Pak Hýsa začala šeptat. Slova nebyla ani z žádné řeči, kterou by Hodana znala, ale neměla ten cizí, ostrý zvuk bratrova blouznění. Šeptání bylo měkké, opakující se, jako když se voda obtáčí kolem kamene v potoce. Hodana si po chvíli uvědomila, že Hýsa zároveň pomalu přejíždí dlaní bratrovi nad hrudí, ne dotykem, jen kousek od kůže. A kde dlaň prošla, tam se kapky potu na okamžik srovnaly do jemné, sotva viditelné spirály, než stekly stranou.
Tohle už nebylo bylinkářství. Hodana to věděla a rozhodla se to nevidět. Když rozechvěle nakoukli rodiče, opravdu to neviděli. Už byli na světě moc dlouho na to, aby jejich oči dokázaly spatřit něco, co se nemůže dít.
Slunce se mezitím posouvalo a dopadalo dovnitř druhým oknem. Hýsa se ani na chvilku nezastavila. Vařila, šeptala, omývala, znovu šeptala. Bratr přestával křičet a začal jen tiše mumlat. Pak ztichl úplně. Hodana si chvíli myslela, že je to konec, dobrý nebo zlý, ale Hýsa zavrtěla hlavou.
Zatím jsme uklidnili tělo. Z toho, co mu sedí v hlavě, ještě není ani kousek venku.
A nahmatala si pod šátkem na krku zmenšeninu disku z Faistu. Až tohle skončí, bude muset jít hodně daleko, aby jí ho ten dobytek upravil. Jak ho zná, bude pořád někde na jihu.
