Kaiserwald
Pátá povídka ze sady Dlouhé životy
Birna
Šedou předzimní krajinou se plahočil zástup ubožáků. Táhli svoje chatrné vozy z vesničky Birna, kterou tvořilo pár polorozpadlých domků roztažených po pravém břehu řeky kousek před Karsvatem, tak, jak se chodilo vždycky před Mortinami. Birnu tvořili chudáci, kterým bylo dovoleno jednou za rok si nasbírat v lese daleko za hradem trochu dřeva, aby neumrzli úplně všichni. I když měli jenom jeden den, vyrazili ráno pomalu a rozvážně, aby jim zbyly síly na cestu zpět. Tak se trmáceli mlhou a s každým jejich krokem les místo vůně rána načichnul pachem smrti. Kus za průvodem se vlekla trojice, na kterou se ani oni nechtěli ohlédnout: jednoruká troska, která zbyla z někdejšího muže, jeho malá holka a prase.
Psal by se rok 1690, kdyby v téhle zemi mimo svět někdo uměl psát. Nebo rozuměl číslům. Nebylo to naposled, co se tahle země uzavřela sama do sebe. Ale rozhodně to bylo na nejdelší dobu. Dost na ztrátu paměti. Dost na rozklad hospodářství, institucí, vztahů i prosté chuti k životu.
Tři generace zpátky se slavilo velké vítězství téhle hrdé země. Vyhnání tyranů a náboženská svoboda. Jenže děti vítězů viděly důvodů k hrdosti podstatně méně. A jejich potomci už často ani nevěřili, že nějaký svět venku existuje. Všechno přece vždycky bylo tak, jak je to dnes. Chladné, celoročně šedivé a bez náznaku duchovna kromě vyprázděných Mortiných svátků v zimě. Jenom pomatenec by věřil, že za hradbami lesů a hor je něco jiného než příšery a prázdno. Jenom dětem bylo zapotřebí opakovat pověry o tom, že kdo přejde sedmý most, ztratí svoje jméno. Dospělým bylo přece dávno jasné, že mimo tuhle zem nikde nic lepšího nečeká. Ať je jakkoli odporné tady žít.
Nezačíná to vesele. A věřte mi, že to bude mnohem horší.
Adlina poskakovala dokola kolem louží, aby vyrovnala úmorné tempo průvodu před sebou i svého otce. V těch blátivých cákancích nebyla žádná rozpustilost ani veselost - spíš poslední zbytky sil, které Adlina zdědila po matce. Po té matce, jejíž vlastní síly z velké části padly na to, aby Adlinu přivedla na svět, a která už je pak nikdy nedobrala zpátky. Mohla se vzpamatovat, snad uzdravit. Ale otec tehdy ještě nebyl zchromlý a nedal pokoj, dokud nebyla znovu těhotná. A pak zas. A po třetím potratu už nevstala. Ale kvůli tomu se vyvrhelem v Birně nestal. Opovržení mu přinesl až ten úraz. Ti, kdo se stydí, že nemohou pomoci, se ne vždy dívají radši jinam. Někdy svůj stud raději schovají za kopanec do bezbranného.
Neskákej pořád, hlupačko. Cákáš na mě bláto. A prase uteče.
Promiňte, tatínku.
Co pamatovala, byl jediný, kdo jí dal najíst. V jejím životě to bylo nejbližší jakémukoli citu, co zažila. Mohl se k ní chovat tak, jak se ostatní chovali k němu, a stejně pro ni byl tatínek, o kterého se odmala učila pečovat a sloužit mu. Nemá smysl namlouvat si, že ji u sebe nechal z jakéhokoli jiného důvodu.
I tak to ještě bude mnohem horší.
Ale zatím ne, zatím jsme pár kroků za průvodem, který pomalu zastavuje. Tady je ten les, kde mají vyvrženci dovoleno sbírat na vozy, co si dokážou nalámat ze suchých stromů. Pár šťastlivců mělo po předcích sekyru od Tovana, poloobra, který žil mezi Birnou a Karsvatem. Žil tam dosud, ale už od svojí kovárny odháněl ty, kterým vlastnictví nějakého použitelného nástroje mohlo přinést závist a smrt. Takový byl dobrák, ten věkovitý potomek obrů.
Když ostatní nalámali, co uvezli, a zástup se zase shrbil k cestě domů, otec Adlinu nepustil s nimi. Strčil jí do dlaně provaz od prasete a ukázal bradou tam, kde za posledním pasekovým plotem začínala opravdová tma mezi smrky.
Žaludy a bukvice. Ať se nažere, dokud nějaké jsou. Přes zimu nám nikdo nic nedá.
Adlina věděla, jak daleko se do lesa smí. Dál než kam dohlédne od cesty už ne. Tam byli vlci, kteří v zimě neměli co žrát o nic víc než lidé, a medvědi, kteří ještě nespali. A za nimi, povídalo se, věci horší než vlci a medvědi. O těch se mluvilo jen šeptem a nikdy se neřeklo, co jsou zač, protože to nikdo nevěděl; stačilo, že na děti to platilo. Strach z nepojmenovaného drží líp než plot. Ale prase se muselo aspoň jednou nažrat, nebo do jara nepřežije ani ono, ani oni, a tak otec posílal dceru tam, kam by sám nešel.
Zprvu šlo všechno dobře. Prase rylo v listí pod buky, chrochtalo spokojeně a Adlina za ním přešlapovala v mokru. Pak ale zvíře zvedlo rypák, jako by něco ucítilo, a než stačila pevněji sevřít provaz, trhlo sebou a vyrazilo do svahu. Provaz jí proklouzl dlaní a sežehl ji do masa. A Adlina, která neměla na světě nic než otce a tohle prase, se rozběhla za ním do míst, kam neměla nikdy vkročit.
Hnala se mezi kmeny, padala přes kořeny, ztrácela v dálce chrochtání a zase ho vždy zaslechla, až les ztlumil i ten poslední zvuk za zády a kolem byla jen vlhká zima a vlastní dech. Smrky tu stály hustěji a výš než u cesty, větve srostlé do stropu, kterým neprošlo denní světlo, jen šedý soumrak stejný ráno jako v poledne. Sníh mezi kořeny tady nikdy doopravdy neroztál. Adlina poprvé v životě stála na místě, kam z Birny nikdo nikdy nevkročil, a tělo to poznalo dřív než hlava - přeběhl jí mráz, který neměl co dělat se zimou. Pak se zastavila, lapala po dechu a rozhlédla se mezi stromy.
Ze stráně vystupovalo cosi, co tam nepatřilo. Mezi mechem a padlými kmeny se táhl do oblouku hřbet z kamene, obratel za obratlem, kvádry srovnané do řady příliš rovné na to, aby je tak položila voda nebo mráz. Lišejník je obrostl, hlína je napůl pohltila, a přesto bylo na první pohled vidět, že to někdo postavil. Mrtvá věc uprostřed živého lesa. Adlina stála a dívala se a nerozuměla, protože nebylo čemu rozumět: v jejím světě se nestavělo nic, co by vydrželo déle než člověk, a tohle tu leželo dýl, než kam sahala paměť kohokoli, koho znala.
Prase mezitím docela klidně rylo u paty té kamenné řady, jako by tam ležela odjakživa. Pro ně to byl jen další vyvrácený kořen. Pro Adlinu se právě tady, v zakázaném lese, u věci bez jména, poprvé v životě otevřela tenká trhlinka ve světě, který jí celých dvanáct let tvrdil, že je celý a že to tak vždycky bylo.
Obři.
Stará Mína ani nezvedla oči od vřetena.
Kdo jiný by skládal kameny větší než člověk. A přestaň se vyptávat, nebo si tě ten les jednou nechá.
To bylo všechno, co z ní Adlina za celé odpoledne dostala. A s Mínou na tom byla ještě dobře, protože aspoň něco řekla. Většina lidí, kterých se ten týden po návratu odvážila zeptat, se v lepším případě tvářila, že prostě neslyší, v horším se po ní ohnali jako po otravné mouše. Nebyla to náhoda ani prostá zlá vůle. Bylo to naučené - mlčení, které se v Birně dědilo pečlivěji než cokoli jiného, protože bylo jediné, co je zatím všechny udrželo naživu.
Otce se neptala. I v té iluzi lásky dokázala poznat, že by jí odpovědět ani nechtěl, ani nedokázal.
Adlina to ale nemohla nechat být. Kdo tu obrovskou zeď postavil. Proč je to v lese, kam se nesmí. A co je za tím lesem dál, za řekou, za horami, kde přece nemá být nic…
Ta řada otázek vyvolávala další, které byly dosud skryté pod líným přijetím toho, co se odjakživa říkalo. Nad kým tak slavně zvítězili, když na světě není jiná země než ta jejich? A proč se plácají v bahně, když vyhráli? Copak je svět opravdu složený jen z šedi a hladu?
Bylo by tak snadné se přestat ptát. Všechno bylo zas na svém místě – prase dotáhla zpátky, otec ji ani moc neztloukl, a dál plynuly unavené dny na konci předzimu. Za chvíli se objeví první misky s řídkou kaší za okny jako předzvěst Mortin, Birnu přikryje sníh a řeka zamrzne. Jenže Adlina už bude navždycky vědět, že ta voda, která od nich pokračuje do města Karsvat, přitekla od obří kamenné zdi, pro kterou nikdo nemá vysvětlení.
Nikdo? Jestli ji postavili opravdu obři, musí o tom přece vědět ten, kdo má z půlky jejich krev.
Ke kovárně se z Birny dávno moc nechodilo. Nebylo čím platit, Tovana se báli a vůbec, patří přece spíš k městu než k nám, a ještě je to zrůda, nebudeme si s kovářem zahrávat.
Adlina vyrazila za poslední chalupu a říkala si, že přece nejde ani žebrat o nářadí, ani krást, tak snad jí poloobr nic neudělá. Z kovárny se kouřilo ve dne v noci, a oheň uvnitř prý nikdy nevyhasl. To byl další důvod, proč k Tovanovi cítit kromě strachu i nenávist. My mrzneme a ta přerostlá obluda se pěkně hřeje.
Když Adlina poprvé nakoukla pootevřenými vraty, výheň žhnula do šera rudě jako něco živého, co se nedá uspat, a po černých trámech i po té obrovské sehnuté postavě u kovadliny tancovaly stíny.
Běž domů. Nic tu pro tebe nemám.
Couvla, ale zůstala stát před dveřmi. Nemohla se rozhodnout, co dál, ale teplo ji přitahovalo jako… nevěděla jako co. Mluvit se naučila od otce, trochu od staré Míny, a nejdelší konverzace měla s hladinou řeky.
Aby k ní vyšel, musel se v těch nízkých dveřích sehnout skoro do půli, a stejně byl pořád vyšší než kterýkoli chlap z Birny. Ruce jako lopaty, a přece jimi před chvílí otáčel rozžhaveným železem tak přesně, jako by skládal vajíčka do hnízda.
Nechci sekyru. Chci se zeptat.
Sklonil k ní tu velkou plešatou hlavu s černými malůvkami na spáncích a plnovousem plným železných pilin.
Zvědavá děcka tady moc nepotkávám. Jestlipak víš proč?
Protože se bojí, že je sníte?
Ucukla, když se dunivě rozchechtal.
To se povídá tam u vás? Ne, nežeru děti.
Ale jste obr, že jo? Teda poloobr.
Nepotkávám zvědavá děcka, protože zvědavost se tady nepěstuje a dokonce trestá, holčičko.
Já jsem zvědavá jenom trochu. Jenom na to, co je v lese za hradem. Jestli to postavili vaši předkové.
Tovan zalezl zpátky do kovárny a zevnitř na ni houkl, ať přece nemrzne. Když se odvážila zase přiblížit ke dveřím a pak do nich vejít, Tovan seděl shrbený na lavici vyšší než Adlina.
Máš víc otázek, než tušíš, chuděro, a když ti začnu odpovídat, nebudeš mi věřit.
Proč bych vám nevěřila?
Třeba proto, že Lejtu ve skutečnosti postavili tvoji předci. Tomu se nechce věřit, co? Že by v Birně a kolem někdy žili lidi schopný vytvořit obrovskej akvadukt. Že by vůbec někdy znali to slovo…
Adlina se ten den naučila, nebo aspoň poprvé slyšela, mnoho nových slov. Od toho dne dolézala do kovárny, kdykoli se dalo ztratit ze vsi, a Tovan ji pokaždé vyhnal o něco později. Nechával vrata pootevřená víc, než bylo třeba kvůli kouři.
Dívala se, jak pracuje, celé hodiny, a naučila se poznat podle zvuku, kdy má mlčet a kdy se smí zeptat. Oheň žhnul, kladivo pravidelně dopadalo, a mezi dvěma údery Tovan tu a tam utrousil krátkou odpověď, když se mu zrovna chtělo. Docházelo jí, že takhle se s ní ještě nikdo nikdy nebavil - protože se s ní vůbec nikdo nikdy nebavil.
Kdo vás to naučil?
Kladivo se zastavilo ve vzduchu. Dlouho bylo ticho, jen výheň dýchala.
Otec.
A ten se to naučil od obrů?
Žádní obři nikdy nebyli. Otec byl jenom… hodně vyrostl. A já jsem po něm.
Pro Adlinu bylo vyrůstání bez matky nejpřirozenější věc na světě, a tak se na tu Tovanovu vůbec neptala.
A pak, protože už týdny prohrával válku s jednou malou neodbytnou holkou a protože některé věci ztěžknou natolik, že je snazší je položit než dál nést, jí to řekl. Že svět býval větší. Že tudy vedly cesty, po kterých se chodilo do zemí, o nichž dnes nikdo neví, že tou kamennou Lejtou kdysi tekla voda až do Karsvatu, když byl Karsvat ještě skutečné město, a ne jenom skládka lidí. Že se to všechno zavřelo dávno před jejím narozením a lidé zapomněli tak důkladně, až se zdálo, že zapomínali schválně. Mluvil pomalu, jako člověk, který slova dávno nepotřeboval a teď je loví po jednom z míst, kam je kdysi odložil. Sto let neměl komu co vyprávět. Poslouchat obra, který si vzpomíná, bylo trochu jako poslouchat, jak vrže něco, co se dlouho nehýbalo.
A váš otec?
Šel se podívat, jestli venku ještě něco je. Slíbil, že se vrátí a poví mi to.
Ale nevrátil se.
Tovan se otočil zpátky k výhni a přiložil, ačkoli nebylo třeba.
Ne. To bylo naposled, co jsem ho viděl.
Adlina seděla na teplém kameni a v hlavě jí to do sebe zapadalo s klidem, který by dospělého vyděsil. Za horami není prázdno. Je tam svět. Dokud o něm nevěděla, nenapadlo by ji, že jí chybí. A najednou to byla ta jediná věc, kterou potřebovala.
Tak já tam půjdu taky. Kdyby ve světě bylo špatně, určitě by se vrátil.
Řekla to tak prostě, jako se říká, že zajde k řece. Tovan se tentokrát nezasmál. Věděl, že ta prostá nevinná duše to myslí vážně. A že jestli existuje způsob, jak ji odradit, určitě to nepůjde tak, že jí něco zakáže.
Tovan tedy nic nezakazoval. Zkusil to jinak.
Víš, jaká je v horách zima? Tady dole zamrzá řeka. Tam nahoře zamrzá i vítr.
Vezmu si houni.
Můj otec byl větší než já a silnější než kdokoli, koho kdy potkáš. A nevrátil se.
No právě. Protože je tam líp.
Proti takové logice nezmohlo nic kladivo ani kleště. Zkusil tedy poslední, co dospělí zkoušejí, když jim dojdou pravdy: čas.
Počkej do jara. Na jaře ti povím, kudy šel.
Adlina souhlasila a šla domů.
Čtvrtý den nato, ještě za tmy, se rozloučila s prasetem, do rance vzala zbytek tvrdého chleba a vyšla z Birny směrem, kterým se chodilo jen jednou ročně. Její otec toho rána přišel o polovinu všeho, co na světě měl.
Celý den stoupala roklí podél zamrzajícího potoka a vršek pořád nikde; svah se zvedal strměji, než sliboval z údolí, les řídnul do zakrslých borovic a pak do ničeho, jen kamenná suť a vítr, který tady nahoře opravdu řezal jinak. Adlina klouzala a padala a nadávala slovy naučenými od otce. Tvrdý chleba jí došel před polednem. Přidal se hlad, ale hlad Adlina znala líp než kohokoli na světě, znala ho dýl než vlastní jméno a ještě nikdy se kvůli němu nezastavila - tak proč zrovna teď, kdy poprvé šla za něčím vlastním.
Hřebeny před ní stály zubaté proti bílému nebi, až se změnily v obrovskou kamennou zeď. Jako by tady někdo postavil další Lejtu, jenom mnohem lépe udržovanou.
Hledala marně pokračování stezky k nějakému průchodu a v uších jí hučel vítr. Proto je neslyšela přicházet. Když zvedla hlavu, stáli nad ní tři muži, šedí a otrhaní jako to kamení kolem, jako by z něj právě vystoupili. Kopí drželi spíš jako hole na chození, ale každé mělo na sobě aspoň trochu zaschlé krve.
Adlina čekala příšery. Za horami měly být příšery, tak to slyšela celý život, a jestli něco na světě věřila, byla to poslední věc, která jí zbyla z toho, co ji naučili. A tak když jeden z mužů otevřel ústa, čekala řev nebo vrčení nebo řeč tak cizí, že by z ní zešílela.
Kam si myslíš, že jdeš?
Byla to jejich řeč, jako v Birně. Unavená, přeříkaná, ale byla to řeč, jakou mluvila stará Mína a jakou na ni houkal otec. Adlině to zamotalo hlavu víc než hory, víc než Lejta. Příšery za horami neměly mluvit.
Za hory. Hledám jednoho člověka.
Muži se po sobě podívali. Adlina nedokázala poznat, na co mysleli, ale i ona viděla, že si tím pohledem něco důležitého řekli. Že si toho spoustu říkat nemuseli.
Kdepak máš někoho, holka? Nebo ses vypravila sama?
Sama jdu. Vy jste tam byli? Za zdí?
Nejstarší z nich, ten s nejšedivějším strništěm, se zadíval někam přes její hlavu dolů do lesa, ze kterého vylezla.
Nikdo tam nikdy nebyl. Od toho tady jsme.
Řekl to hrdě, důležitě, a úplně prázdně. Nic jiného neměl.
A tehdy to Adlině došlo, i když byla malá a hloupá a nikdo jí to neřekl nahlas. Ti muži nestáli na hřebeni čelem ven, aby zadrželi to, co by se chtělo dostat dovnitř. Stáli tu zády k horám a čelem k zemi, ze které přišla. Nehlídali hranici. Hlídali klec, a byli první, kdo v ní seděl.
V Birně se novinky nešíří. Každý se stará jen sám o sebe, a ještě dost ledabyle. Ale otec, který přišel o polovinu majetku, potřeboval někoho obvinit, a bylo pohodlnější svalit dceřin útěk na zrůdu za vsí než na sebe. Přišel ke kovárně křičet.
Tovan z toho křiku pochopil jedno: nic víc než křik nepřijde. Žádný pokus Adlinu hledat. Chromý násilník z Birny tady bude v návalu hysterické odvahy štěkat, a pak to vzdá a půjde si dožít svůj prázdný život. Nic víc z toho nebude, pokud za ní nevyběhne Tovan sám.
Nechal svoji výheň bez dozoru poprvé za tolik let, že si ani nepamatoval za kolik. Řekl si, že jde jen kousek. Že ji obrátí, popadne za límec a dovleče zpátky, ať si ji otec třeba zbije, není to jeho věc. Tak si to říkal celý ten výstup, u kterého mu obří nohy sloužily líp než jí, a nevěřil tomu ani na chvíli.
Když je uviděl - tři strážce a mezi nimi tu drobnou umíněnou holku, co jim vykládala, kam jde - bylo pozdě na to obrátit ji.
Pořád se pokoušela jim poslušně odpovídat, i když už věděla, že tohle nejsou spořádaní dospělí, u kterých si stačí dát pozor na jazyk.
Cítila, že něco není v pořádku a něco se stane. Nevěděla co, neměla pro to pojmenování a jen tušila, že to nějak souvisí s tím, co dělají zvířata.
Pak ten nejbližší z nich natáhl k ní ruku, a najednou ji neměl. Druhá rána mu ustřelila hlavu.
Zbylí dva okamžitě utekli a Adlina zůstala stát nad mrtvolou, která se před ní zhroutila do sněhu, zatímco od lesa pomalu stoupal Tovan.
Teď se nemůže vrátit ani jeden z nás.
